Občas mě napadá otázka, jak budu žít za 20 let. Jak a s kým budu žít. Co budu dělat. Jak budu vypadat a spoustu dalších podobných otázek. Přála bych si nakouknout do budoucnosti a všechno tohle vědět, i když možná na druhou stranu to radši vědět nechci.
Možná se mě teď budete ptát, proč bych to možná radši nevěděla a já vám hned odpovím. Je to proto, že bych si zkazila překvapení z zatím neznámé budoucnosti. To je jako, kdyby jste se dívali na film u kterého znáte konec, copak by vás to bavilo?
Samozřejmě, že mám svůj vysněný plán, jak bych chtěla žít za těch 20 let. Chtěla bych být slavná spisovatelka, kterou by měl každý rád a každá by ji obdivoval. Taky bych chtěla mít nějakou známost a především bych si přála, aby se mnou byla moje celá a zdravá rodina. Taky bych si přála být šťastná.
Nezajímá mě jenom to, jak budu žít, ale taky, kde budu žít. Vždycky jsem totiž chtěla odjet do Ameriky a tam zůstat. Jenomže se to trošku komplikuje s tím, že bych chtěla být slavná spisovatelka, jelikož knihy v jiném jazyce bych asi psát nemohla, ale všechno se dá vyřešit. Budu doufat, že se mi vyplní aspoň jeden z mých snů.
Musím uznat, že mám taky trochu strach z té budoucnosti. Jsou tady takové ty otázky na to, co když tady moje rodina nebude? Co když nebudu mít různé přátele? Co když nebudu mít kde bydlet? Co když tady prostě už nebudu? Vím, že je to hrozně pesimistické, ale nikdy nevíme co se stane za třeba pouhou sekundu, za dvacet čtyři hodin, za několik měsíců a nebo za několik let. A v tom je krásna té budoucnosti.
Když mám chvilkami pesimistickou náladu, myslím, že to, co bude, bude jenom pouhé utrpení. Ale když mám výbornou náladu, miluji všechno a všechny a těším se na každou další sekundu, co prožiji. Naučila jsem se, že i když máme ten sebehorší den a nic nám nevychází, měli by jsme neustále myslet na to, že je to jenom špatný den a ne špatný život nebo špatná budoucnost.
Nevěřím na osud, věřím na to, že svoji budoucnost dělají jenom naše činy a naše rozhodnutí. Nevěřím na to, že všechno, co kdy uděláme už je někde napsané a celou naši procházku životem už někdo zná. Jsme to my, ti, kdo si vytváří svojí vlastní cestu. Vím, že vždycky je na výběr a rozhodnutí je jenom a pouze na nás. My rozhodneme o naší budoucnosti.
Takže,jak bych to ukončila? To, jak budu žít za 20 let je jenom na mně. Já si vytvářím svoji budoucnost, nikdo jiný. A nejšťastnější jsou ti, kdo věří v krásu svých snů!
N.
Žádné komentáře:
Okomentovat