Minulost, přítomnost, budoucnost

Odkaz na písničku tady :)

,,Ahoj, chtěl jsem ti říct, že se ti omlouvám. Omlouvám se ti za to, že jsem si myslel, že jsi jenom
malá holka a že by jsi mě nedokázala milovat tolik jako já tebe. Až dneska mi došlo jak jsem ti tím hrozně ublížil. Ještě jednou promiň." ani bych si neuvědomila, že brečím, kdyby nepřišel Ten z přítomnosti a nechytil mě kolem ramen se slovy:,, Copak se děje, proč pláčeš princezno?" Stále jsem plakala, ale ne kvůli tomu, že bych ho milovala a tohle byl můj sen. Bylo v tom něco jiného. Byla to noční můra. ,,Ten z minulosti mi napsal." po dvou letech si vzpomněl kluk, který mě ranil ze všeho nejvíce a já neměla slov. Nejradši byych počítač vyhodila z okna a schoulila se v objetí Toho z přítomnosti. Ten mě nikdy nenutil trpět. Byl to můj princ na bílém koni a já nechtěla, aby mezi náma něco Ten z minulosti pokazil.
     ,,Lásko, stále ho miluješ? I po těch letech?" jenom jsem se na něj podívala a objala ho. ,,Nemiluji. Celým srdcem miluji jenom tebe. On pro mě už nic neznamená. Jenom vzpomínky na bolest a utrpení." Ten z přítomnosti začal plakat. Byly to slzy štěstí a radosti. ,,Drahá, já už se bál, že mě vyměníš. Že se Ten z minulosti stane Tím z budoucnosti. Miluji tě." usmála jsem se a setřela mu slzy. ,,Však tě taky miluji." objala jsem ho s pocitem, že tenhle moment snad nikdo nezkazí a nikdy neskončí.
N♥

Na někoho nejde zapomenout.

Chvilkama si říkám, že prostě na nějaké lidi v našem životě nikdy nezapomeneme. Nejde o to, že by jsme nechtěli, ale o to, že nám to prostě není dovoleno. Nemyslím tím nějakou vyšší moc nebo něco takového, ale prostě to, že jsme k nim měli až moc blízko na to, aby jsme jednoho dne na ně mohli prostě jenom tak přestat myslet a už si na něj nikdy nevzpomenout.
      Samozřejmě si vymýšlíme, že za to může osud a bla bla bla. Jenomže tak to není. Všechno si vymýšlíme sami. Vymýšlíme si různé teorie jako že to, co se nám stalo nebyla náhoda. Že se to prostě stát mělo. Ale je to možná tím, že hledáme věcim aby jsme na něj nezapomněli. Nechceme zapomenout, jenom chceme získat city k jinému člověku. Až bolest přestane a city pominou. A jednou se to opravdu stane. Nebude to hned, ani za chvíli, ale přijde to.
     A to, že vám ho neustále něco připomíná. Sen. Nějaký jiný člověk. Je to vaše volba. Kdyby jste k danému člověku nic necítili nad snem by jste nepřemýšleli. Nepřemýšleli by jste o tom, jestli to má nějaký smysl a zapomněli by jste na něj jako na každý sen. A přesto si tenhle sen živě pamatujete jako noční můry z dětství. A to, že jste potkali dalšího člověka, s kterým je vázáno spoustu vzpomínek na něho. Není to o tom, že jsme ho potkali, ale o tom, že hledáte naději.
     Hledáte naději o tom, že všechno se obrátí. Že to skončí jinak než to skončilo. Prostě toužíte po tom, aby se všecho změnilo. Aby bolest přestala a smutek pominul. Toužíte po šťastném konci, který vám zatím ještě nikdo nedal.
♥N♥
    

Podívej te se :)

https://www.facebook.com/hlasky.citaty.motta?fref=ts Výborná stránka! :)

Jsem volná?

Odkaz na písničku zde :)

Zase jednou po dlouhé době se dívám na noční oblohu. Dneska je celá tmavě modrá. Žádná hvězda mi nesvítí do okna. Jediné co právě v tuhle chvíli svítí je lampička vedle mé postele a lampa, co stojí před mým oknem. Jsou prázdniny, tak proč si někde s někým neužívám? Protože v mém životě svítí jenom ta lampička vedle postele a lampa venku. Není tady žádná jiskra v mém oku. Je to proto, že jsem ji jednoho dne bolestivě ztratila. S dalším nevinným úsměvem se mi změnil život. Tím úsměvem mi uhasil tu jiskru plnou naděje. 
      Hrozně ráda bych tu svojí jiskru znovu zapálila, jenomže neustále si vzpomínám na ten den, kdy se zhasla. A zhasíná se zas a znova. Milovala jsem ho víc než jsem sama chtěla. Kvůli jednomu debilovi jsem ztratila sebe. Musela jsem hledat sama sebe. A stále hledám. 
      Občas bych nejradši sedla na jakýkoliv autobus a odjela někam hodně daleko. Od všech a všeho. Od všeho co znám a začala od začátku. Nemusela bych se hanbit za svoje dřívější chyby. Nemusela bych držet jazyk za zuby, kvůli tajemství. Nemusela bych se červenat za lži, co jsem kdy řekla. Nemusela bych ronit slzy za lásky co mi nevyšli. Mohla bych si vytvořit svůj život, takový jaký bych si přála. 
      A tak se ještě jednou podívám na tu oblohu. Chtěla bych být pták, vzlétnout a najít ty hvězdy, co dnešní noční oblohu nezdobí. Chtěla bych se dotknout měsíce a pozorovat životy lidí. Pamatuji si, jak jsem vždy říkala, že v každé hvězdě vidím jeho. Je možná to, že dnes hvězdy nevidím znamení, že už konečně můžu zapomenout? Že už konečně budu volná ? 

N♥

Vzpomínky ..

Pro píseň klikni sem :)
Ležela v posteli a jako každý večer vzpomínala na to, co se tady odehrálo. Přímo v téhle posteli s člověkem, kterého už nikdy neuvidí. Pořád neznala odpověď na to, jestli ji miloval.

Zase se ponořila do té vzpomínky. Viděla to, prožívala to. Ucítila tu bolest, když narazila do dveří mezitím co se zuřivě líbali. Cítila na sobě tlak jeho těla. Projel kolem ní závan parfému, který tenkrát měl, stejně jako když mu sundala tričko. Ucítila to, jak ji hodil na postel a vnímala to, jak se k sobě lepí dvě zpocená těla.

Prožívala to, jak potom všem leželi vedle sebe. Ona mu ležela na hrudníku a on si hrál s jejími vlasy. Slyšela to, jak říkal, že ji tam udělal uzel a oba propukli v totální záchvat smíchu. Už to bylo tak dlouho, a přesto ho milovala a nedokázala si najít někoho jiného.

Do očí ji vhrkly slzy, když si vzpomněla na to ráno. Na ráno, kdy se vzbudila a natáhla se k místu, kde ležel a tam bylo prázdno. Úplně živě si to představovala. Dokonce ucítila říznutí papíru, jako tenkrát, když brala dopis položený na nočním stolku.

,,Promiň, musel jsem odejít. Pro tvoje dobro. Prosím, nehledej mě." znova začala brečet jako malý dítě. Každý večer nad tím přemýšlela a brečela. Tak moc ho milovala a už nikdy se nedozví jestli on miluje ji. Tolik otázek na které se nikdy nedozví odpověď.