Druhy lidí

Jsou čtyři druhy lidí. První jsou ti, kdo vidí sebe i svět naprosto v pohodě. Druhý jsou tací, kteří sebe vidí v pohodě, ale svět hrozně. Třetí vidí sebe hrozně, ale svět v pohodě a poslední vidí sebe i svět v pohodě. A tak přemýšlím jakej druh jsem já. Jak vidím sebe? Na tuhle otázku si nedokážu odpovědět. Nevím jestli se vidím v pohodě a nebo hrozně. Já se vidím v obojím. Občas mám přehnaně moc velký sebevědomí, ale jsou chvíle, kdy nemám taky žádné. A není právě tohle důkaz toho, že sama sebe vidím hrozně? Vím vlastně vůbec, kdo jsem? Sama o tom dost často pochybuju. Ostatním se jevím tak, jak chci aby mě oni viděli, ale já to nejsem. Vím, kdo nejsem, ale nevím kdo jsem. Je to taky o tom, že dneska nejsem stejný člověk, jako jsem byla včera. Neustále se měním. Ze dne na den. Z hodiny na hodinu. Z minuty na minutu a ze vteřiny na vteřinu. A když si to uvědomím, kdo jsem zase se stane něco, co mě změní. Nějaká rána, co mě srazí na kolena. Proč? Bože proč?
     Jsou dny, kdy se probudíš, podíváš se z okna a máš chuť zase zalézt zpátky do postele, protože už na to nemáš sílu. Nejde o to, že by jsi byla smutná, nebo se něco stalo. Důvod je jenom to, že na to prostě už nemáš. Máš pocit, že i jedno slovo, by tě v tuhe chvíli dokázalo zabít. A tak ve všem co děláš hledáš naději. Naději na to, že ti bude líp a už nebudeš mít žádné dny, kdy nemáš energii k tomu vylézt ani z postele. Hledáš ji v každém úsměvu, v každém bezvýznamném slovu. Hledáš nějakého člověka, který by ti mohl tu naději dát. Jenomže čím víc hledáš tím víc utrpení a ztráty naději nacházíš. Je to k zbláznění. Všechno špatně.
     A právě teď jsem zjistila, jaký druh člověka jsem. Aspoň v tuhle chvíli. Jsem člověk, co vidí všechno špatně. Sebe i celý svět.
N.

Jak se lidi k sobě chovají?

Ahoj! Na asku mi psala jedna holčina, jestli bych nechtěla začít psát názorovky, takže s tím dneska začínám. Doufám, že se bude líbit a svoje názory nebo nápady na další názorovku mi můžete psát do komentářů :)

__________________

Takže, myslím, že v dnešní době je dost velkej problém to, jak se k sobě lidi chovají. Pozoruju to všude tak vejdu. Ať jsem někde na ulici, ve škole a nebo na brigádě. Nevím, jestli so to každý uvědomuje, ale skoro celá společnost ve které se pohybuji je falešná. Třeba někdo má to štěstí a vždycky je ve společnosti, kde jsou všichni milý a nejsou falešný. Já osobně jsem to ještě nezažila.
     Neříkám, že za to může jenom mé okolí, mám na tom stejný podíl  jako oni. Vím o sobě, že jsem dost konfliktní člověk a hodně kritizuji ostatní. Jenomže, když já někoho nemám ráda, mám k tomu nějaký důvod. Třeba to je maličkost. Ale mám důvod!
     Další věc, která mi vadí je ta, že se málokomu dá věřit. Ale to, že to někomu řekli by mi až zas tak nevadilo, kdyby si to apsoň nepřikrášlovali. Kdyby to byla naprosto stejná pravdivá verze tak ok, ale znáte ten citát:,,lež oběhla už půlku světa, zatím co pravda si teprve obouvá boty." Teď mluvím o takových těch tajemstvích, která nejsou nijak závažné. O těch velkých je nejlepší nikomu neříkat. Nebo jenom někomu, komu věříme na milion procent.
     Byla bych hrozně ráda, kdyby se všichni měli rádi a žili v míru(ano, jsem hippie), ale nejsem naivní a vím, že se to nikdy nestane. To by totiž musel každý chtít sám. A nikdy to nebudou všichni.
N♥

Minulost, přítomnost, budoucnost

Odkaz na písničku tady :)

,,Ahoj, chtěl jsem ti říct, že se ti omlouvám. Omlouvám se ti za to, že jsem si myslel, že jsi jenom
malá holka a že by jsi mě nedokázala milovat tolik jako já tebe. Až dneska mi došlo jak jsem ti tím hrozně ublížil. Ještě jednou promiň." ani bych si neuvědomila, že brečím, kdyby nepřišel Ten z přítomnosti a nechytil mě kolem ramen se slovy:,, Copak se děje, proč pláčeš princezno?" Stále jsem plakala, ale ne kvůli tomu, že bych ho milovala a tohle byl můj sen. Bylo v tom něco jiného. Byla to noční můra. ,,Ten z minulosti mi napsal." po dvou letech si vzpomněl kluk, který mě ranil ze všeho nejvíce a já neměla slov. Nejradši byych počítač vyhodila z okna a schoulila se v objetí Toho z přítomnosti. Ten mě nikdy nenutil trpět. Byl to můj princ na bílém koni a já nechtěla, aby mezi náma něco Ten z minulosti pokazil.
     ,,Lásko, stále ho miluješ? I po těch letech?" jenom jsem se na něj podívala a objala ho. ,,Nemiluji. Celým srdcem miluji jenom tebe. On pro mě už nic neznamená. Jenom vzpomínky na bolest a utrpení." Ten z přítomnosti začal plakat. Byly to slzy štěstí a radosti. ,,Drahá, já už se bál, že mě vyměníš. Že se Ten z minulosti stane Tím z budoucnosti. Miluji tě." usmála jsem se a setřela mu slzy. ,,Však tě taky miluji." objala jsem ho s pocitem, že tenhle moment snad nikdo nezkazí a nikdy neskončí.
N♥

Na někoho nejde zapomenout.

Chvilkama si říkám, že prostě na nějaké lidi v našem životě nikdy nezapomeneme. Nejde o to, že by jsme nechtěli, ale o to, že nám to prostě není dovoleno. Nemyslím tím nějakou vyšší moc nebo něco takového, ale prostě to, že jsme k nim měli až moc blízko na to, aby jsme jednoho dne na ně mohli prostě jenom tak přestat myslet a už si na něj nikdy nevzpomenout.
      Samozřejmě si vymýšlíme, že za to může osud a bla bla bla. Jenomže tak to není. Všechno si vymýšlíme sami. Vymýšlíme si různé teorie jako že to, co se nám stalo nebyla náhoda. Že se to prostě stát mělo. Ale je to možná tím, že hledáme věcim aby jsme na něj nezapomněli. Nechceme zapomenout, jenom chceme získat city k jinému člověku. Až bolest přestane a city pominou. A jednou se to opravdu stane. Nebude to hned, ani za chvíli, ale přijde to.
     A to, že vám ho neustále něco připomíná. Sen. Nějaký jiný člověk. Je to vaše volba. Kdyby jste k danému člověku nic necítili nad snem by jste nepřemýšleli. Nepřemýšleli by jste o tom, jestli to má nějaký smysl a zapomněli by jste na něj jako na každý sen. A přesto si tenhle sen živě pamatujete jako noční můry z dětství. A to, že jste potkali dalšího člověka, s kterým je vázáno spoustu vzpomínek na něho. Není to o tom, že jsme ho potkali, ale o tom, že hledáte naději.
     Hledáte naději o tom, že všechno se obrátí. Že to skončí jinak než to skončilo. Prostě toužíte po tom, aby se všecho změnilo. Aby bolest přestala a smutek pominul. Toužíte po šťastném konci, který vám zatím ještě nikdo nedal.
♥N♥
    

Podívej te se :)

https://www.facebook.com/hlasky.citaty.motta?fref=ts Výborná stránka! :)

Jsem volná?

Odkaz na písničku zde :)

Zase jednou po dlouhé době se dívám na noční oblohu. Dneska je celá tmavě modrá. Žádná hvězda mi nesvítí do okna. Jediné co právě v tuhle chvíli svítí je lampička vedle mé postele a lampa, co stojí před mým oknem. Jsou prázdniny, tak proč si někde s někým neužívám? Protože v mém životě svítí jenom ta lampička vedle postele a lampa venku. Není tady žádná jiskra v mém oku. Je to proto, že jsem ji jednoho dne bolestivě ztratila. S dalším nevinným úsměvem se mi změnil život. Tím úsměvem mi uhasil tu jiskru plnou naděje. 
      Hrozně ráda bych tu svojí jiskru znovu zapálila, jenomže neustále si vzpomínám na ten den, kdy se zhasla. A zhasíná se zas a znova. Milovala jsem ho víc než jsem sama chtěla. Kvůli jednomu debilovi jsem ztratila sebe. Musela jsem hledat sama sebe. A stále hledám. 
      Občas bych nejradši sedla na jakýkoliv autobus a odjela někam hodně daleko. Od všech a všeho. Od všeho co znám a začala od začátku. Nemusela bych se hanbit za svoje dřívější chyby. Nemusela bych držet jazyk za zuby, kvůli tajemství. Nemusela bych se červenat za lži, co jsem kdy řekla. Nemusela bych ronit slzy za lásky co mi nevyšli. Mohla bych si vytvořit svůj život, takový jaký bych si přála. 
      A tak se ještě jednou podívám na tu oblohu. Chtěla bych být pták, vzlétnout a najít ty hvězdy, co dnešní noční oblohu nezdobí. Chtěla bych se dotknout měsíce a pozorovat životy lidí. Pamatuji si, jak jsem vždy říkala, že v každé hvězdě vidím jeho. Je možná to, že dnes hvězdy nevidím znamení, že už konečně můžu zapomenout? Že už konečně budu volná ? 

N♥

Vzpomínky ..

Pro píseň klikni sem :)
Ležela v posteli a jako každý večer vzpomínala na to, co se tady odehrálo. Přímo v téhle posteli s člověkem, kterého už nikdy neuvidí. Pořád neznala odpověď na to, jestli ji miloval.

Zase se ponořila do té vzpomínky. Viděla to, prožívala to. Ucítila tu bolest, když narazila do dveří mezitím co se zuřivě líbali. Cítila na sobě tlak jeho těla. Projel kolem ní závan parfému, který tenkrát měl, stejně jako když mu sundala tričko. Ucítila to, jak ji hodil na postel a vnímala to, jak se k sobě lepí dvě zpocená těla.

Prožívala to, jak potom všem leželi vedle sebe. Ona mu ležela na hrudníku a on si hrál s jejími vlasy. Slyšela to, jak říkal, že ji tam udělal uzel a oba propukli v totální záchvat smíchu. Už to bylo tak dlouho, a přesto ho milovala a nedokázala si najít někoho jiného.

Do očí ji vhrkly slzy, když si vzpomněla na to ráno. Na ráno, kdy se vzbudila a natáhla se k místu, kde ležel a tam bylo prázdno. Úplně živě si to představovala. Dokonce ucítila říznutí papíru, jako tenkrát, když brala dopis položený na nočním stolku.

,,Promiň, musel jsem odejít. Pro tvoje dobro. Prosím, nehledej mě." znova začala brečet jako malý dítě. Každý večer nad tím přemýšlela a brečela. Tak moc ho milovala a už nikdy se nedozví jestli on miluje ji. Tolik otázek na které se nikdy nedozví odpověď. 

Krádež

Přišla jsem na policejní stanici. Brečela jsem, ale snažila jsem se to zadržovat. Sedla jsem si na lavičku a přišel ke mně strážník se slovy: ,,Tak pojď dovnitř."

Když jsem vešla, u stolu seděl obtloustlý chlápek, kterého očividně štval každý další člověk, který vešel do téhle místnosti. ,,Tak copak se děje holčičko?" zeptal se mě.

,,Chci nahlásit krádež." Ten chlápek protočil oči. ,,Copak ti ukradli?" podívala jsem se do země. ,,Srdce!" ten nechutný obtloustlý chlápek dostal takový záchvat smíchu až mu z toho tekly slzy. ,,Tak to je dobrý. Teď běž, máme dost práce!" znova mi začaly téct slzy a se svěšenou hlavou jsem odešla.

Když jsem vyšla ze dveří, zrovna tam procházel jeden mladý strážník. Byl pěkný a očividně ho zajímalo, co se mi stalo. ,,Copak se ti stalo?" setřel mi slzy co mi tekly po tvářích. ,,Ukradli mi srdce." Usmál se. ,,Tak poď se mnou a než ti najdeme to tvoje, dám ti zatím to své." 

N.

Čas ..

Ty jo, přijde mi docela hardcore jak ten čas hrozně letí. Jak se neustále nic nemění, ale když se podíváš zpátky tak je všechno, naprosto všechno jinak. Jak vás někdo dokáže jenom tak vyškrtnout ze svého života. Bez důvodu, prostě jenom tak. Říká se ,,Sejde z očí, sejde z mysli." ale zjišťuji, že tohle opravdu není pravda. Dva roky jsem ho neviděla, rok jsem s ním nemluvila, ale pořád ho nemůžu dostat z hlavy. Není to o lásce, i když možná trochu taky. Ale je to spíš o tom, že vlastně ani nevím, proč to takhle skončilo. Vím, že se něco stalo, že jsem něco udělala, ale tímhle to neskončilo. Skončilo to něčím naprosto jiným a já prostě nedokážu přijít na to čím. Možná už opravdu ztrácím poslední kousky důstojnosti, když se sama sebe ptám, jestli mu nemám zase a znovu napsat. I když vím, že by to nic nezměnilo, že by mi stejně neodepsal. Jako to udělal už tolikrát.

To toho chci tolik? Chtěla bych jenom jednu poslední šanci. Šanci políbit ho. Šanci chytit ho za ruku. Šanci říct mu ,,sbohem" a tentokrát to ukončit správně. Nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo. Bohužel jsem si to uvědomila až moc pozdě. Až když on mě měl už opravdu dost. Mých rozmarů. A já se mu nedivím. Nedivím se mu za nic co udělal. Možná za ty neustále další šance, které mi dával, ale já si jich nevážila, i když bych teď pro ně udělala opravdu cokoliv. Mohla bych vinit tolik lidí, za to, co se stalo, jenomže vím, že si za to můžu sama. V konečném výsledku, já jsem udělala to rozhodnutí, které mě nutí se teď dívat na naší první a poslední společnou fotku. Fotka, to je všechno co mi po něm zbylo. Fotka a vzpomínky.

Proč tohle píšu? Píšu to pro to, že někde hluboko vevnitř doufám, že sem někdy půjdeš a zjistíš, co jsi pro mě znamenal, znamenáš a znamenat budeš, i když si to nepřeji. I když to bolí. Chtěla bych všechny ty věci aspoň ukončit správně ...

Říká se čas zahojí všechny rány. Nesouhlasím. Rány přetrvávají. Čas a rozum chrání duševní zdraví, rány zakrývají jizvy a bolest ustupuje, ale nikdy nezmizí.

N.

Vypadni z mojí hlavy, ale zůstaň v srdci ..

Znáš ten hrozný pocit, když se snažíš někoho dostat z hlavy, ale prostě ti to nejde. Nedokážeš se zbavit těch krásných vzpomínek na něj a ten jeho krásný úsměv. Nedokážeš a ani nechceš. Tak prostě jenom ležíš v posteli, posloucháš písničky z rádia, které jsou jako naschvál smutné, díváš se z okna a zadržuješ pláč. Zavřeš oči a vidíš ten jeho rozkošný úsměv, který věnuje jenom a jenom tobě. Překvapuje tě, že máš takový neskutečný nadání zamilovat se vždy do toho, kdo má moc tě naprosto a  dokonale zničit. Proč, sakra proč?

Nejradši by jsi ho začala nenávidět, ale víš, že nemůžeš. Prostě to nedokážeš. Protože stačí když si vzpomeneš na ten jeho úsměv a hned jsi tak šťastná, ale zárověň tak hrozně nešťastná, protože víš, že tohle nemá vůbec žádnou budoucnost. Je to jenom tužba a platonická láska. Je to láska ,,KDE" jelikož bych byla ochotná s ním jít kamkoliv, třeba až na konec světa. Je to láska ,,PROČ" protože on mě naučil milovat. Je to láska ,,KOHO" protože on je ten jediný, koho miluji. Je to láska ,,KDY" protože on z mojí hlavy nikdy nezmizí, i když tady bude někdo další tak on nikdy nezmizí. A je to láska ,,KOHO" jelikož on je tak jedinečný jako nikdy. Ale i přesto všechno nemám žádný důvod, proč ho miluji. Prostě je to tak.

Nejradši ze všeho bych si sbalila všechny důležité věci a odjela úplně na druhý konec zeměkoule, abych začala nový život, po kterém jsem vždycky toužila.  Našla bych si jiného člověka, kterého bych mohla milovat  a který by třeba taky miloval mně. Našla bych si nové přátele, i když na ty staré bych nikdy nezapomněla. Začala bych od znova, změnila svoje chování a svůj vzhled. Prostě bych se stala novým člověkem. Copak vás to nikdy nelákalo? Začít znova jako jiný člověk?
N.

Děkuju!

Nedokážu popsat ten pocit, když od někoho slyším ,,píšeš strašně dobře" nebo nějaký podobný věty. Je to ten nejkrásnější pocit, co jsem kdy zažila. Tyhle tři slova jsou pro mě jako pro někoho třeba to, když mu někdo řekne, že je krásný, chytrý nebo cokoliv takového. Neznám nic krásnějšího. Udělá to takovou neskutečnou radost. A ještě o to víc, když slyším, že to ten člověk myslí opravdu upřímně. Pokaždé jsem z toho v sedmém nebi. Tím chci říct, že opravdu moc děkuji všem, co to říkají a myslí to upřímně. Moc si toho cením! Ještě jednou děkuji!! :-*

Je mi špatně!

https://www.youtube.com/watch?v=d0cy7BDQ8e4#t=29

Poslední dobou se nestačím divit všemu, co je kolem mně. To, jak všichni upozorňují na chyby ostatních, ale nedívají se na ty svoje. Neměli by náhodou všichni hledat ty chyby nejdřív u sebe? O ostatních říkat, jak mají miliony chyb, ale sobě žádnou nepřiznat? Není to trochu bezohledný a sobecký? Proč to děláte? Zvyšujete si ego? Děláte to jenom proto, že jste tak ubohý a potřebujete někomu ublížit? Sakra, zamyslete se už nad sebou..

Každý má chyby, ale ne každý si to dokáže přiznat. A není dokonalost právě v tom, že si ty chyby dokážete přiznat? To je hrdinství, ukázat, že víte o svých chybách a snažíte se je napravit .. A ne to, že budete jenom kritizovat ostatní, to je ubohost ..

Jsem naštvaná, ale taky trochu zklamaná, když vidím v jaké společnosti žiji. Ve společnosti hovad. Je mi špatně z toho, co vidím. Nejradši bych se někam zahrabala. Někam, kde nikdo není. A když už by tam někdo byl, byl to opravdu jenom úzkej okruh lidí. Lidí, co si tohle uvědomují a kteří mě za tenhle článek nepošlou do prdele.

Je mi opravdu upřímně jedno, jestli mě teď budete všichni nenávidět za můj názor. Klidně si mě ukamenujte, jenom se zamyslete sami nad sebou a nad tím, jak se chováte k druhým. Někdo si váš negativní názor může brát dost osobně a pro nikoho to není příjemný pocit. Opravdu se občas na sebe podívejte do zrcadla a zkuste vidět svůj charakter. Myslím, že pár lidí by se zhrozilo, kdyby místo své tváře viděli to, co mají v srdci. Kdyby viděli tu nenávist.
N.

Nejvíce bolí to "sbohem", které nebylo vyslovené ..

https://www.youtube.com/watch?v=GjMIyP3rlH4

Ležela jsem ve vaně a všechno si v hlavě srovnávala. On byl všechno, co jsem měla v hlavě a myslím, že právě tenhle okamžik byl ten zlomový. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, že už to všechno na dobro skončilo a že on už se nevrátí. Že už nikdy neuvidím jeho bezkonkurenční úsměv a že naše poslední setkání bylo už opravdu poslední. Ztratila jsem ještě poslední víru v ten šťastný konec a konečně přijmula realitu. Vždycky jsem nějako podvědomě věděla, že tenhle okamžik přijde, ale síla toho, že by to mohlo dopadnout ještě úplně jinak, byla silnější.

Nejvíce bolí všechny ty vzpomínky. A ty jsou všude. Když někde projdu, uvědomím si, že jsem tam s ním něco zažila a mám nutkání se usmát, jenomže potom si uvědomím, že on tady se mnou už nikdy nebude a já ho už nikdy neuvidím a chce se mi spíš plakat. Všechno to skončilo tak hrozně moc rychle, že jsem tomu nemohla a hlavně ani nechtěla uvěřit. Vždyť to všechno vypadalo tak opravdově!

Nejde mi o to, že bych po něm chtěla, aby mě miloval. Přála bych si jenom to, abych ho ještě někdy mohla vidět. Aby neodcházel z mého života. Aby na něj nezbyla jenom vzpomínka. A když už u mě zbude jenom vzpomínka, doufám, že on na mě nezapomene. Že si na mě občas vzpomene, i kdybych měla být prostě jenom nějaká holka, která ho milovala. Mám strach, že zapomene. Že zapomene na všechny ty úsměvy, pro které jsem tak dlouho žila. A že to trvalo opravdu dlouho.

Vždycky, když se na mě usmál, cítila jsem se tak dobře. Nejhezčí pocit byl ten, když jsem si uvědomovala, že jeho úsměv je způsobený mnou. Že jsem dokázala vykouzlit úsměv někomu, koho jsem milovala celým svým srdcem i když on mě ne. A najednou se mám smířit s tím, že ho už nikdy neuvidím?

Přála bych si mít ještě nějaké pořádné rozloučení. Kdy mu naposledy řeknu ,,Ahoj, měj se krásně a opatruj se." věc, která mi nikdy nebyla dovolena. Ale je čas hnout se dál. A to, že ho mám pořád ráda není překážka. Vždycky už ho budu mít ráda, ale milovat budu už někoho jiného. Teď zbývá jenom začít hledat. A jestli si tohle náhodou čteš tak SBOHEM!
N.

Nová naděje

Koukám se mu do očí
a v hlavě mi hučí
sladký polibek dostávám
a dýchat nezvládám ..

Na bolest zapomínám
a zlomené srdce nevnímám,
opravdu chci znovu milovat?
A hroznou bolest riskovat?

Jaké máš se mnou plány?
Chceš mi způsobit rány?
Chci jen někoho, kdo mě bude mít rád
a nebude si se mnou jenom hrát.

Jsi hodný, milý prostě sen,
takže zdá se mi to jen?
N.

Vzpomínky ...

Vidím tě, jeden pohled jsem ti věnovala a hned jsem ucítila nehoráznou bolest na hrudi. V tu chvíli mi přišlo, jako by mi někdo zabodl do srdce nůž. I když byl jeho pohled nepatrný, byl hrozně elektrizující. Vidět tě je jako sypat sůl do čerstvé rány.

Hned jak jsem tě zahlédla vzpomněla jsem si na všechno. To, jak jsem se díky tobě usmívala a jak jsem kvůli tobě byla šťastná. Potom to, jak jsem zjistila, že si mě hrozně dlouho dával falešné naděje. A nakonec to, jak jsem před včerejškem seděla schoulená v koupelně, brečela a s chutí v ruce držela žiletku, kterou jsem si s nadšením zaryla do ramene. A tohle všechno díky jednomu člověku, díky tobě.

Nevadí mi to, že jsi mě odmítl, ale to, že jsi mě tak dlouho dával falešné naděje.

Jak se cítím? Jako kus masa. Jako panenka na hraní. Jako malá naivní holka. Jako kousek hovna. Prostě jako nic.
N.

Úvaha - Jak budu žít za 20 let

Občas mě napadá otázka, jak budu žít za 20 let. Jak a s kým budu žít. Co budu dělat. Jak budu vypadat a spoustu dalších podobných otázek. Přála bych si nakouknout do budoucnosti a všechno tohle vědět, i když možná na druhou stranu to radši vědět nechci.

Možná se mě teď budete ptát, proč bych to možná radši nevěděla a já vám hned odpovím. Je to proto, že bych si zkazila překvapení z zatím neznámé budoucnosti. To je jako, kdyby jste se dívali na film u kterého znáte konec, copak by vás to bavilo?

Samozřejmě, že mám svůj vysněný plán, jak bych chtěla žít za těch 20 let. Chtěla bych být slavná spisovatelka, kterou by měl každý rád a každá by ji obdivoval. Taky bych chtěla mít nějakou známost a především bych si přála, aby se mnou byla moje celá a zdravá rodina. Taky bych si přála být šťastná.

Nezajímá mě jenom to, jak budu žít, ale taky, kde budu žít. Vždycky jsem totiž chtěla odjet do Ameriky a tam zůstat. Jenomže se to trošku komplikuje s tím, že bych  chtěla být slavná spisovatelka, jelikož knihy v jiném jazyce bych asi psát nemohla, ale všechno se dá vyřešit. Budu doufat, že se mi vyplní aspoň jeden z mých snů.

Musím uznat, že mám taky trochu strach z té budoucnosti. Jsou tady takové ty otázky na to, co když tady moje rodina nebude? Co když nebudu mít různé přátele? Co když nebudu mít kde bydlet? Co když tady prostě už nebudu? Vím, že je to hrozně pesimistické, ale nikdy nevíme co se stane za třeba pouhou sekundu, za dvacet čtyři hodin, za několik měsíců a nebo za několik let. A v tom je krásna té budoucnosti.

Když mám chvilkami pesimistickou náladu, myslím, že to,  co bude, bude jenom pouhé utrpení. Ale když mám výbornou náladu, miluji všechno a všechny a těším se na každou další sekundu, co prožiji. Naučila jsem se, že i když máme ten sebehorší den a nic nám nevychází, měli by jsme neustále myslet na to, že je to jenom špatný den a ne špatný život nebo špatná budoucnost.

Nevěřím na osud, věřím na to, že svoji budoucnost dělají jenom naše činy a naše rozhodnutí. Nevěřím na to, že všechno, co kdy uděláme už je někde napsané a celou naši procházku životem už někdo zná. Jsme to my, ti, kdo si vytváří svojí vlastní cestu. Vím, že vždycky je na výběr a rozhodnutí je jenom a pouze na nás. My rozhodneme o naší budoucnosti.

Takže,jak bych to ukončila? To, jak budu žít za 20 let je jenom na mně. Já si vytvářím svoji budoucnost, nikdo jiný.  A nejšťastnější jsou ti, kdo věří v krásu svých snů!
N.

On chce ji, ona chce jeho...

https://www.youtube.com/watch?v=9ylnx0NA9X4

Zoey seděla na zahradě a užívala si příjemného počasí. Četla si svou oblíbenou knížku a poslouchala svoje oblíbené písničky. K její smůle i knížka i písničky byly romantické. Jako ne, že by jí to vadilo, ale pořád musela myslet na toho kluka, do kterého byla zamilovaná. Viděla ho všude. V postavách svojí oblíbené knížky. Slyšela ho v každém tónu písničky a přesto jeho vedle sebe neměla. I když po tom tak hrozně toužila. 

Zavřela knížku a podívala se na oblohu, bylo krásně. Akorát ji trošku štvalo, že jak bylo léto, bylo dlouho světlo a ona se nemohla dívat na měsíc a na hvězdy. Ten pohled totiž milovala jako nic jiného, teda kromě něj. On byl výjimka. A kdo on vůbec byl?

On byl ten kluk, který ji hrozně pomohl, i když o tom vůbec nevěděl. On byl ten, který svým krásným úsměvem rozzářil celý život plný bolesti. Jeho oči byly ty oči, na které myslela než šla spát a taky to byly ty, na které myslela ráno, když se probudila. Jeho polibky cítila na rtech pokaždé, když si na ten krásnej okamžik vzpomněla a nejradši by to prožívala pořád do kola. 

Potřebovala ho u sebe, ale on tady nebyl. Nechtěla mu psát, protože si myslela, že on radši píše jiným než jí. Že on nestojí o setkání s ní tolik, jako ona s ním. Myslela si, že si radši zajde do klubu, kde najde holku, s kterou by se mohl vyspat místo toho, aby strávil jeden večer s ní. Myslela si, že ten jeden den pro něj nic neznamenalo, že to byl jenom jeden další úlet a že to skončilo tím začátkem. Myslela si, že na ní nemyslí. Myslela si, že je mu totálně volná.

*     *     *

Jacob seděl u kámoše na zahradě a poslouchal nějaké písničky, co tam ten jeho kámoš pustil. Byl to převážně rock, kterej taky poslouchal, za což byl opravdu rád. Nesnesl by takové ty písničky, které vymývají mozek, ty písničky nesnášel. A navíc v těchlech písničkách si mohl představovat ji, holku, kterou miloval. Hrozně moc ji chtěl mít u sebe, ale nemohl. Hrozně moc mu to vadilo.

Zavřel oči a vzpomínal na jejich první a zatím taky poslední setkání. Hrozně moc si to užil. nejradši by tenhle okamžik žil pořád dokola. To, když se poprvé setkaly jejich ruce, kdy se setkaly jejich pohledy a kdy se setkaly jejich rty. Zamiloval se do ní. I když nechtěl, byla tak neodolatelná. 

Ona mu pomohla dostat se přes ten všechen stres, co měl. Zase začal vidět i něco hezkýho. Začal být zase optimista. Zase si našel životní cíl. Udělat tuhle dívku šťatsnou. Chtěl být neustále  s ní. S dívkou svých nejkrásnějších snů.

Potřeboval ji u sebe, ale ona tady nebyla. Nechtěl ji napsat, protože si myslel, že ji bude akorát otravovat. Že ona má určitě spoustu jiných kluků, s kterými by šla ráda ven. Myslel si, že ona se radši seznámí s jiným, než aby šla někam s ním. Myslel si, že to, jak jí líbal pro ni vůbec nic neznamenalo. Myslel si, že na ni nemyslí. Myslel si, že je ji volný.
N.

Ahoj, já pořád existuju!

Znáš ten pocit, kdy ti přijde, že tě všichni škrtají ze svých životů? Přestanou odepisovat, přestanou se zajímat. Není horší pocit, než ten, že tě někdo ve svém životě už nepotřebuje. Bolí to. Každá vzpomínka na to bolí, jako nůž bodnutý do srdce, člověk, kterého jste milovali nebo stále milujete. Není nic horšího.

I když jsou to krásné vzpomínky, které dokázaly vykouzlit úsměv, teď dokáží vykouzlit jenom slzy. Slzy lítosti, že něco skončilo. Něco krásného a života dávajícího. Něco, za co se vyplatilo usmívat .. a to skončilo..

Zajímalo by mě, co některé lidi vede k tomu, aby někoho vyškrtli ze svého života. Jak dokážou zapomenout na někoho, s kým něco prožil .. s kým má nějaké vzpomínky .. a koho možná miloval ...
N.

Ty a on ♥

Jsou chvíle, kdy jenom ležím na posteli, poslouchám písničky, dívám se z okna a přemýšlím. O tom všem, co se stalo, co by se mohlo stát a co se nestalo. Potom mi v hlavě naskočíš ty a najednou mám chuť dělat několik věcí na jednou. Usmívat se. Plakat. Řvát. Mlátit. Rozbíjet všechno kolem mě. A v sobě mám ještě víc citů. Lásku. Nenávist. Lítost. Pochopení. Bezradnost. Smutek. Štěstí. A spoustu dalšího. Jeden jedinej člověk. A potom mi v hlavě naskočí on. Ten, který mi srdce nezlomil. Nevím, jestli mi ho zlomit chce nebo nechce, ale zatím dělá pravý opak. Neláme ho, ale lepí ho dohromady. Dost možná o tom ani neví. Ale pomáhá mi. Pomáhá mi zapomenout, i když se někdy cítím kvůli tomu špatně. Nevěřila bych, že zase začnu mít někoho tak moc ráda a hele, on je tady. Ty jsi mi zlomil srdce, on ho lepí dohromady. Ty jsi na mě kašlal, on se zajímá. I když nechci začínat být zase naivní, doufám, že tenhle příběh už konečně bude mít dobrý konec. A víte co? Já tomu věřím, protože věřím v sílu svých snů!
N.

Jsem jenom unavená ..

Ptáš se mě:,,Co se dějě?" a já ti odpovím nevinným ,,jsem jenom unavená." i když to není pravda. Třeba bych chtěla doopravdy říct, co mi je, jenomže já to vlastně ani nevím. Nevím, proč se tolik trápím a proč jsem nejradši sama. Proč nedokážu snést přítomnost více lidí na jednou. Proč bych nejradši zrušila facebook, zahodila telefon a odjela někam pryč, někam, kde by mě vůbec nikdo neznal. Sama s jednou taškou, kde bych měla pár věcí a už se nikdy nevrátila. Vidíte, co jste se mnou udělali? S mladou holkou, která touží být šťastná.

Příběh mých snů - část 1.

Seděla jsem v knihovně a psala příběh. Byl jako pokaždé smutný a dojemný, nechtěla jsem psát šťastné konce, protože jsem věděla, že konec není nikdy šťastný. Možná jsem to psala ze svého života, možná z toho, že ta idylka všech o tom, že všechno jednou skončí dobře, mě hrozně iritovala. Copak to, že nakonec všichni umřeme je šťastný konec? Pro některé z nás možná, ale pro většinu ne. Pro většinu lidí je to odtrhnutí od lidí, které milujeme a které milují nás.

Uslyšela jsem kroky a otočila jsem se. Ve dveřích stál kluk a díval se na mě. Jeho obličej mě fascinoval. Velké hnědé oči. Rty, které měl stažené do milého úsměvu a z pod kapuci mu vypadávali lesklé černé vlasy. Zahnala jsem myšlenky na to, jak krásný je a hleděla si dál psaní svých depresivních příběhů. Vešel do místnosti a posadil se k počítači, co byl vedle mě. Jeho přítomnost mi byla zvláštní. Ne, že by byla nepříjemná, to vůbec ne, ale cítila jsem se hrozně nervózní. Nedokázala jsem se soustředit na psaní, očima jsem pořád mířila k jeho obličeji. Dělal to samé a když se naše pohledy setkaly, rychle jsem se podívala pryč. Ne, nechtěla jsem, aby mi další kluk motal hlavu. Toho jsem si v posledních dnech užila až příliš.

,,Prosímtě," oslovil mě a já se na něj teda konečně pořádně podívala a on pokračoval, ,,nevíš jaké je tady heslo na počítač?" tak krásně se na mě usmíval, že já jsem ze sebe jenom stěží vysoukala:,,Internet." s úsměvem mi poděkoval a já jsem svůj pohled radši znova upnula do počítače. V hlavě mi naskočilo tisíce scénářů o tom, co by se mohlo stát a o tom, že on by mohl být ten pravý. Zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou, když se na mě usmíval.

Dokončila jsem příběh a zmáčkla tlačítko "Publikovat", zvedla se, vypnula počítač a odešla jsem. Napětí ze mně spadlo hned, jak jsem naposledy viděla jeho pohled, kterej mě pronásledoval, celou dobu co jsem odcházela z místnosti. Vzala jsem si bundu, rozdělala deštník a vyrazila jsem.

,,Hej!" uslyšela jsem jak někdo řval a tak jsem se otočila. Bežel za mnou ten kluk, co seděl vedle mě u počítačů. Doběhl mě a udýchaným hlasem řekl:,,Zapomněla sis telefon." chytla jsem se za hlavu a byla neskutečně ráda, že jsem ho tam potkala a že mi přinesl můj telefon. ,,Jé, moc ti děkuju! Můžu ti to něčím vynahradit?" zeptala jsem se a v jeho očích se něco zalesko. Neměla jsem tušení, co to bylo a trošku začala litovat toho, že jsem to řekla.

,,Mohla by jsi mi to vynahradit tím, že by jsi se mnou šla někam na kafe." nabídl mi a šibalsky se usmál. Nemohla jsem to vydržet a taky jsem se začala smát. ,,To nevím. Já s kluky moc nerandím." zatvářil se trošku zmateně a mně hned došlo, jak to vyznělo, jako bych neměla vůbec zájem o kluky. ,,Teda jako ne, že bych o kluky neměla zájem, ale prostě moc na tohle nejsem." vysoukala jsem ze sebe, ale on se znova usmál. ,,Tak nebudeš randit, prostě si jenom se zachráncem svého telefonu zajdeš na kafe, nebo na čaj. Nebo na cokoliv co piješ." zasmála jsem se tomu výrazu "zachránce mého telefonu" ale dál jsem nic neříkala. ,,Tak mi dej aspoň číslo, aby jsme se mohli když tak domluvit." chvilku jsem přemýšlela, jestli mu ho mám dát a nebo ne, ale nakonec jsem si řekla, co tím můžu ztratit a začala jsem mu diktovat svoje číslo. Odvěčil se mi zase úsměvem a zeptal se:,,A jak si tě mám uložit." už jsem byla na odchodu tak jsem na něj ještě zavolala:,, Třeba jako tu holku, který si zachránil telefon." a se smíchem jsem odešla.
N.

Milovaný člověk

Říká se "sejde z očí, sejde z mysli." jenomže mně to přijde jako hrozně stupidní věc. Nedokážu na někoho zapomenout jenom proto, že ho nevídám. Pocity tím nezastavím. Zvlášť, když chodím kolem míst, kde jsme spolu něco zažili. Není to o tom, že bych daného člověka milovala, jde o ten pocit, když si říkáš, že už ho prostě nikdy neuvidíš. Že i když se na ty místa neustále vracíš a doufáš, že tam toho daného člověka najdeš, už nikdy tam nebude a zbudou jenom vzpomínky. Krásné a bolestivé vzpomínky. Občas tě donutí se usmát, občas tě donutí se rozplakat, ale pokaždé to v tobě vyvolá nějaký cit. Třeba sebe menší, ale pocit, že si tam byl s milovanou osobou zůstane. Navždy. I kdyby jsi tu osobu začal nenávidět. I nenávist je cit. Nenávist a láska si jsou neskutečně podobné a mají k sobě možná až moc blízko. Lehce začneš nenávidět milovanou osobu. Vzpomínky tě rozplakají nebo přivedou k varu, ale pořád to něco je. V určitým smyslu, když toho člověka nenávidíš, pořád ho miluješ. Nenávidíš ho proto, že ho neustále miluješ. Když ho milovat přestaneš, stane se ti lhostejným, ale může ti být osoba, kterou jsi někdy miloval lhostejná? Dokážeš jenom tak z ničeho nic zapomenout na člověka, s kterým si něco prožil? Někdo to dokáže bez problému, někdo to nikdy nedokáže. Neuděláš s tím vůbec nic. Můžeš jenom čekat, až to přebolí.
N.