Vypadni z mojí hlavy, ale zůstaň v srdci ..

Znáš ten hrozný pocit, když se snažíš někoho dostat z hlavy, ale prostě ti to nejde. Nedokážeš se zbavit těch krásných vzpomínek na něj a ten jeho krásný úsměv. Nedokážeš a ani nechceš. Tak prostě jenom ležíš v posteli, posloucháš písničky z rádia, které jsou jako naschvál smutné, díváš se z okna a zadržuješ pláč. Zavřeš oči a vidíš ten jeho rozkošný úsměv, který věnuje jenom a jenom tobě. Překvapuje tě, že máš takový neskutečný nadání zamilovat se vždy do toho, kdo má moc tě naprosto a  dokonale zničit. Proč, sakra proč?

Nejradši by jsi ho začala nenávidět, ale víš, že nemůžeš. Prostě to nedokážeš. Protože stačí když si vzpomeneš na ten jeho úsměv a hned jsi tak šťastná, ale zárověň tak hrozně nešťastná, protože víš, že tohle nemá vůbec žádnou budoucnost. Je to jenom tužba a platonická láska. Je to láska ,,KDE" jelikož bych byla ochotná s ním jít kamkoliv, třeba až na konec světa. Je to láska ,,PROČ" protože on mě naučil milovat. Je to láska ,,KOHO" protože on je ten jediný, koho miluji. Je to láska ,,KDY" protože on z mojí hlavy nikdy nezmizí, i když tady bude někdo další tak on nikdy nezmizí. A je to láska ,,KOHO" jelikož on je tak jedinečný jako nikdy. Ale i přesto všechno nemám žádný důvod, proč ho miluji. Prostě je to tak.

Nejradši ze všeho bych si sbalila všechny důležité věci a odjela úplně na druhý konec zeměkoule, abych začala nový život, po kterém jsem vždycky toužila.  Našla bych si jiného člověka, kterého bych mohla milovat  a který by třeba taky miloval mně. Našla bych si nové přátele, i když na ty staré bych nikdy nezapomněla. Začala bych od znova, změnila svoje chování a svůj vzhled. Prostě bych se stala novým člověkem. Copak vás to nikdy nelákalo? Začít znova jako jiný člověk?
N.

Děkuju!

Nedokážu popsat ten pocit, když od někoho slyším ,,píšeš strašně dobře" nebo nějaký podobný věty. Je to ten nejkrásnější pocit, co jsem kdy zažila. Tyhle tři slova jsou pro mě jako pro někoho třeba to, když mu někdo řekne, že je krásný, chytrý nebo cokoliv takového. Neznám nic krásnějšího. Udělá to takovou neskutečnou radost. A ještě o to víc, když slyším, že to ten člověk myslí opravdu upřímně. Pokaždé jsem z toho v sedmém nebi. Tím chci říct, že opravdu moc děkuji všem, co to říkají a myslí to upřímně. Moc si toho cením! Ještě jednou děkuji!! :-*

Je mi špatně!

https://www.youtube.com/watch?v=d0cy7BDQ8e4#t=29

Poslední dobou se nestačím divit všemu, co je kolem mně. To, jak všichni upozorňují na chyby ostatních, ale nedívají se na ty svoje. Neměli by náhodou všichni hledat ty chyby nejdřív u sebe? O ostatních říkat, jak mají miliony chyb, ale sobě žádnou nepřiznat? Není to trochu bezohledný a sobecký? Proč to děláte? Zvyšujete si ego? Děláte to jenom proto, že jste tak ubohý a potřebujete někomu ublížit? Sakra, zamyslete se už nad sebou..

Každý má chyby, ale ne každý si to dokáže přiznat. A není dokonalost právě v tom, že si ty chyby dokážete přiznat? To je hrdinství, ukázat, že víte o svých chybách a snažíte se je napravit .. A ne to, že budete jenom kritizovat ostatní, to je ubohost ..

Jsem naštvaná, ale taky trochu zklamaná, když vidím v jaké společnosti žiji. Ve společnosti hovad. Je mi špatně z toho, co vidím. Nejradši bych se někam zahrabala. Někam, kde nikdo není. A když už by tam někdo byl, byl to opravdu jenom úzkej okruh lidí. Lidí, co si tohle uvědomují a kteří mě za tenhle článek nepošlou do prdele.

Je mi opravdu upřímně jedno, jestli mě teď budete všichni nenávidět za můj názor. Klidně si mě ukamenujte, jenom se zamyslete sami nad sebou a nad tím, jak se chováte k druhým. Někdo si váš negativní názor může brát dost osobně a pro nikoho to není příjemný pocit. Opravdu se občas na sebe podívejte do zrcadla a zkuste vidět svůj charakter. Myslím, že pár lidí by se zhrozilo, kdyby místo své tváře viděli to, co mají v srdci. Kdyby viděli tu nenávist.
N.

Nejvíce bolí to "sbohem", které nebylo vyslovené ..

https://www.youtube.com/watch?v=GjMIyP3rlH4

Ležela jsem ve vaně a všechno si v hlavě srovnávala. On byl všechno, co jsem měla v hlavě a myslím, že právě tenhle okamžik byl ten zlomový. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, že už to všechno na dobro skončilo a že on už se nevrátí. Že už nikdy neuvidím jeho bezkonkurenční úsměv a že naše poslední setkání bylo už opravdu poslední. Ztratila jsem ještě poslední víru v ten šťastný konec a konečně přijmula realitu. Vždycky jsem nějako podvědomě věděla, že tenhle okamžik přijde, ale síla toho, že by to mohlo dopadnout ještě úplně jinak, byla silnější.

Nejvíce bolí všechny ty vzpomínky. A ty jsou všude. Když někde projdu, uvědomím si, že jsem tam s ním něco zažila a mám nutkání se usmát, jenomže potom si uvědomím, že on tady se mnou už nikdy nebude a já ho už nikdy neuvidím a chce se mi spíš plakat. Všechno to skončilo tak hrozně moc rychle, že jsem tomu nemohla a hlavně ani nechtěla uvěřit. Vždyť to všechno vypadalo tak opravdově!

Nejde mi o to, že bych po něm chtěla, aby mě miloval. Přála bych si jenom to, abych ho ještě někdy mohla vidět. Aby neodcházel z mého života. Aby na něj nezbyla jenom vzpomínka. A když už u mě zbude jenom vzpomínka, doufám, že on na mě nezapomene. Že si na mě občas vzpomene, i kdybych měla být prostě jenom nějaká holka, která ho milovala. Mám strach, že zapomene. Že zapomene na všechny ty úsměvy, pro které jsem tak dlouho žila. A že to trvalo opravdu dlouho.

Vždycky, když se na mě usmál, cítila jsem se tak dobře. Nejhezčí pocit byl ten, když jsem si uvědomovala, že jeho úsměv je způsobený mnou. Že jsem dokázala vykouzlit úsměv někomu, koho jsem milovala celým svým srdcem i když on mě ne. A najednou se mám smířit s tím, že ho už nikdy neuvidím?

Přála bych si mít ještě nějaké pořádné rozloučení. Kdy mu naposledy řeknu ,,Ahoj, měj se krásně a opatruj se." věc, která mi nikdy nebyla dovolena. Ale je čas hnout se dál. A to, že ho mám pořád ráda není překážka. Vždycky už ho budu mít ráda, ale milovat budu už někoho jiného. Teď zbývá jenom začít hledat. A jestli si tohle náhodou čteš tak SBOHEM!
N.

Nová naděje

Koukám se mu do očí
a v hlavě mi hučí
sladký polibek dostávám
a dýchat nezvládám ..

Na bolest zapomínám
a zlomené srdce nevnímám,
opravdu chci znovu milovat?
A hroznou bolest riskovat?

Jaké máš se mnou plány?
Chceš mi způsobit rány?
Chci jen někoho, kdo mě bude mít rád
a nebude si se mnou jenom hrát.

Jsi hodný, milý prostě sen,
takže zdá se mi to jen?
N.

Vzpomínky ...

Vidím tě, jeden pohled jsem ti věnovala a hned jsem ucítila nehoráznou bolest na hrudi. V tu chvíli mi přišlo, jako by mi někdo zabodl do srdce nůž. I když byl jeho pohled nepatrný, byl hrozně elektrizující. Vidět tě je jako sypat sůl do čerstvé rány.

Hned jak jsem tě zahlédla vzpomněla jsem si na všechno. To, jak jsem se díky tobě usmívala a jak jsem kvůli tobě byla šťastná. Potom to, jak jsem zjistila, že si mě hrozně dlouho dával falešné naděje. A nakonec to, jak jsem před včerejškem seděla schoulená v koupelně, brečela a s chutí v ruce držela žiletku, kterou jsem si s nadšením zaryla do ramene. A tohle všechno díky jednomu člověku, díky tobě.

Nevadí mi to, že jsi mě odmítl, ale to, že jsi mě tak dlouho dával falešné naděje.

Jak se cítím? Jako kus masa. Jako panenka na hraní. Jako malá naivní holka. Jako kousek hovna. Prostě jako nic.
N.

Úvaha - Jak budu žít za 20 let

Občas mě napadá otázka, jak budu žít za 20 let. Jak a s kým budu žít. Co budu dělat. Jak budu vypadat a spoustu dalších podobných otázek. Přála bych si nakouknout do budoucnosti a všechno tohle vědět, i když možná na druhou stranu to radši vědět nechci.

Možná se mě teď budete ptát, proč bych to možná radši nevěděla a já vám hned odpovím. Je to proto, že bych si zkazila překvapení z zatím neznámé budoucnosti. To je jako, kdyby jste se dívali na film u kterého znáte konec, copak by vás to bavilo?

Samozřejmě, že mám svůj vysněný plán, jak bych chtěla žít za těch 20 let. Chtěla bych být slavná spisovatelka, kterou by měl každý rád a každá by ji obdivoval. Taky bych chtěla mít nějakou známost a především bych si přála, aby se mnou byla moje celá a zdravá rodina. Taky bych si přála být šťastná.

Nezajímá mě jenom to, jak budu žít, ale taky, kde budu žít. Vždycky jsem totiž chtěla odjet do Ameriky a tam zůstat. Jenomže se to trošku komplikuje s tím, že bych  chtěla být slavná spisovatelka, jelikož knihy v jiném jazyce bych asi psát nemohla, ale všechno se dá vyřešit. Budu doufat, že se mi vyplní aspoň jeden z mých snů.

Musím uznat, že mám taky trochu strach z té budoucnosti. Jsou tady takové ty otázky na to, co když tady moje rodina nebude? Co když nebudu mít různé přátele? Co když nebudu mít kde bydlet? Co když tady prostě už nebudu? Vím, že je to hrozně pesimistické, ale nikdy nevíme co se stane za třeba pouhou sekundu, za dvacet čtyři hodin, za několik měsíců a nebo za několik let. A v tom je krásna té budoucnosti.

Když mám chvilkami pesimistickou náladu, myslím, že to,  co bude, bude jenom pouhé utrpení. Ale když mám výbornou náladu, miluji všechno a všechny a těším se na každou další sekundu, co prožiji. Naučila jsem se, že i když máme ten sebehorší den a nic nám nevychází, měli by jsme neustále myslet na to, že je to jenom špatný den a ne špatný život nebo špatná budoucnost.

Nevěřím na osud, věřím na to, že svoji budoucnost dělají jenom naše činy a naše rozhodnutí. Nevěřím na to, že všechno, co kdy uděláme už je někde napsané a celou naši procházku životem už někdo zná. Jsme to my, ti, kdo si vytváří svojí vlastní cestu. Vím, že vždycky je na výběr a rozhodnutí je jenom a pouze na nás. My rozhodneme o naší budoucnosti.

Takže,jak bych to ukončila? To, jak budu žít za 20 let je jenom na mně. Já si vytvářím svoji budoucnost, nikdo jiný.  A nejšťastnější jsou ti, kdo věří v krásu svých snů!
N.

On chce ji, ona chce jeho...

https://www.youtube.com/watch?v=9ylnx0NA9X4

Zoey seděla na zahradě a užívala si příjemného počasí. Četla si svou oblíbenou knížku a poslouchala svoje oblíbené písničky. K její smůle i knížka i písničky byly romantické. Jako ne, že by jí to vadilo, ale pořád musela myslet na toho kluka, do kterého byla zamilovaná. Viděla ho všude. V postavách svojí oblíbené knížky. Slyšela ho v každém tónu písničky a přesto jeho vedle sebe neměla. I když po tom tak hrozně toužila. 

Zavřela knížku a podívala se na oblohu, bylo krásně. Akorát ji trošku štvalo, že jak bylo léto, bylo dlouho světlo a ona se nemohla dívat na měsíc a na hvězdy. Ten pohled totiž milovala jako nic jiného, teda kromě něj. On byl výjimka. A kdo on vůbec byl?

On byl ten kluk, který ji hrozně pomohl, i když o tom vůbec nevěděl. On byl ten, který svým krásným úsměvem rozzářil celý život plný bolesti. Jeho oči byly ty oči, na které myslela než šla spát a taky to byly ty, na které myslela ráno, když se probudila. Jeho polibky cítila na rtech pokaždé, když si na ten krásnej okamžik vzpomněla a nejradši by to prožívala pořád do kola. 

Potřebovala ho u sebe, ale on tady nebyl. Nechtěla mu psát, protože si myslela, že on radši píše jiným než jí. Že on nestojí o setkání s ní tolik, jako ona s ním. Myslela si, že si radši zajde do klubu, kde najde holku, s kterou by se mohl vyspat místo toho, aby strávil jeden večer s ní. Myslela si, že ten jeden den pro něj nic neznamenalo, že to byl jenom jeden další úlet a že to skončilo tím začátkem. Myslela si, že na ní nemyslí. Myslela si, že je mu totálně volná.

*     *     *

Jacob seděl u kámoše na zahradě a poslouchal nějaké písničky, co tam ten jeho kámoš pustil. Byl to převážně rock, kterej taky poslouchal, za což byl opravdu rád. Nesnesl by takové ty písničky, které vymývají mozek, ty písničky nesnášel. A navíc v těchlech písničkách si mohl představovat ji, holku, kterou miloval. Hrozně moc ji chtěl mít u sebe, ale nemohl. Hrozně moc mu to vadilo.

Zavřel oči a vzpomínal na jejich první a zatím taky poslední setkání. Hrozně moc si to užil. nejradši by tenhle okamžik žil pořád dokola. To, když se poprvé setkaly jejich ruce, kdy se setkaly jejich pohledy a kdy se setkaly jejich rty. Zamiloval se do ní. I když nechtěl, byla tak neodolatelná. 

Ona mu pomohla dostat se přes ten všechen stres, co měl. Zase začal vidět i něco hezkýho. Začal být zase optimista. Zase si našel životní cíl. Udělat tuhle dívku šťatsnou. Chtěl být neustále  s ní. S dívkou svých nejkrásnějších snů.

Potřeboval ji u sebe, ale ona tady nebyla. Nechtěl ji napsat, protože si myslel, že ji bude akorát otravovat. Že ona má určitě spoustu jiných kluků, s kterými by šla ráda ven. Myslel si, že ona se radši seznámí s jiným, než aby šla někam s ním. Myslel si, že to, jak jí líbal pro ni vůbec nic neznamenalo. Myslel si, že na ni nemyslí. Myslel si, že je ji volný.
N.

Ahoj, já pořád existuju!

Znáš ten pocit, kdy ti přijde, že tě všichni škrtají ze svých životů? Přestanou odepisovat, přestanou se zajímat. Není horší pocit, než ten, že tě někdo ve svém životě už nepotřebuje. Bolí to. Každá vzpomínka na to bolí, jako nůž bodnutý do srdce, člověk, kterého jste milovali nebo stále milujete. Není nic horšího.

I když jsou to krásné vzpomínky, které dokázaly vykouzlit úsměv, teď dokáží vykouzlit jenom slzy. Slzy lítosti, že něco skončilo. Něco krásného a života dávajícího. Něco, za co se vyplatilo usmívat .. a to skončilo..

Zajímalo by mě, co některé lidi vede k tomu, aby někoho vyškrtli ze svého života. Jak dokážou zapomenout na někoho, s kým něco prožil .. s kým má nějaké vzpomínky .. a koho možná miloval ...
N.

Ty a on ♥

Jsou chvíle, kdy jenom ležím na posteli, poslouchám písničky, dívám se z okna a přemýšlím. O tom všem, co se stalo, co by se mohlo stát a co se nestalo. Potom mi v hlavě naskočíš ty a najednou mám chuť dělat několik věcí na jednou. Usmívat se. Plakat. Řvát. Mlátit. Rozbíjet všechno kolem mě. A v sobě mám ještě víc citů. Lásku. Nenávist. Lítost. Pochopení. Bezradnost. Smutek. Štěstí. A spoustu dalšího. Jeden jedinej člověk. A potom mi v hlavě naskočí on. Ten, který mi srdce nezlomil. Nevím, jestli mi ho zlomit chce nebo nechce, ale zatím dělá pravý opak. Neláme ho, ale lepí ho dohromady. Dost možná o tom ani neví. Ale pomáhá mi. Pomáhá mi zapomenout, i když se někdy cítím kvůli tomu špatně. Nevěřila bych, že zase začnu mít někoho tak moc ráda a hele, on je tady. Ty jsi mi zlomil srdce, on ho lepí dohromady. Ty jsi na mě kašlal, on se zajímá. I když nechci začínat být zase naivní, doufám, že tenhle příběh už konečně bude mít dobrý konec. A víte co? Já tomu věřím, protože věřím v sílu svých snů!
N.

Jsem jenom unavená ..

Ptáš se mě:,,Co se dějě?" a já ti odpovím nevinným ,,jsem jenom unavená." i když to není pravda. Třeba bych chtěla doopravdy říct, co mi je, jenomže já to vlastně ani nevím. Nevím, proč se tolik trápím a proč jsem nejradši sama. Proč nedokážu snést přítomnost více lidí na jednou. Proč bych nejradši zrušila facebook, zahodila telefon a odjela někam pryč, někam, kde by mě vůbec nikdo neznal. Sama s jednou taškou, kde bych měla pár věcí a už se nikdy nevrátila. Vidíte, co jste se mnou udělali? S mladou holkou, která touží být šťastná.