Druhy lidí

Jsou čtyři druhy lidí. První jsou ti, kdo vidí sebe i svět naprosto v pohodě. Druhý jsou tací, kteří sebe vidí v pohodě, ale svět hrozně. Třetí vidí sebe hrozně, ale svět v pohodě a poslední vidí sebe i svět v pohodě. A tak přemýšlím jakej druh jsem já. Jak vidím sebe? Na tuhle otázku si nedokážu odpovědět. Nevím jestli se vidím v pohodě a nebo hrozně. Já se vidím v obojím. Občas mám přehnaně moc velký sebevědomí, ale jsou chvíle, kdy nemám taky žádné. A není právě tohle důkaz toho, že sama sebe vidím hrozně? Vím vlastně vůbec, kdo jsem? Sama o tom dost často pochybuju. Ostatním se jevím tak, jak chci aby mě oni viděli, ale já to nejsem. Vím, kdo nejsem, ale nevím kdo jsem. Je to taky o tom, že dneska nejsem stejný člověk, jako jsem byla včera. Neustále se měním. Ze dne na den. Z hodiny na hodinu. Z minuty na minutu a ze vteřiny na vteřinu. A když si to uvědomím, kdo jsem zase se stane něco, co mě změní. Nějaká rána, co mě srazí na kolena. Proč? Bože proč?
     Jsou dny, kdy se probudíš, podíváš se z okna a máš chuť zase zalézt zpátky do postele, protože už na to nemáš sílu. Nejde o to, že by jsi byla smutná, nebo se něco stalo. Důvod je jenom to, že na to prostě už nemáš. Máš pocit, že i jedno slovo, by tě v tuhe chvíli dokázalo zabít. A tak ve všem co děláš hledáš naději. Naději na to, že ti bude líp a už nebudeš mít žádné dny, kdy nemáš energii k tomu vylézt ani z postele. Hledáš ji v každém úsměvu, v každém bezvýznamném slovu. Hledáš nějakého člověka, který by ti mohl tu naději dát. Jenomže čím víc hledáš tím víc utrpení a ztráty naději nacházíš. Je to k zbláznění. Všechno špatně.
     A právě teď jsem zjistila, jaký druh člověka jsem. Aspoň v tuhle chvíli. Jsem člověk, co vidí všechno špatně. Sebe i celý svět.
N.