neděle

Krádež

Přišla jsem na policejní stanici. Brečela jsem, ale snažila jsem se to zadržovat. Sedla jsem si na lavičku a přišel ke mně strážník se slovy: ,,Tak pojď dovnitř."

Když jsem vešla, u stolu seděl obtloustlý chlápek, kterého očividně štval každý další člověk, který vešel do téhle místnosti. ,,Tak copak se děje holčičko?" zeptal se mě.

,,Chci nahlásit krádež." Ten chlápek protočil oči. ,,Copak ti ukradli?" podívala jsem se do země. ,,Srdce!" ten nechutný obtloustlý chlápek dostal takový záchvat smíchu až mu z toho tekly slzy. ,,Tak to je dobrý. Teď běž, máme dost práce!" znova mi začaly téct slzy a se svěšenou hlavou jsem odešla.

Když jsem vyšla ze dveří, zrovna tam procházel jeden mladý strážník. Byl pěkný a očividně ho zajímalo, co se mi stalo. ,,Copak se ti stalo?" setřel mi slzy co mi tekly po tvářích. ,,Ukradli mi srdce." Usmál se. ,,Tak poď se mnou a než ti najdeme to tvoje, dám ti zatím to své." 
N.

Čas ..

Ty jo, přijde mi docela hardcore jak ten čas hrozně letí. Jak se neustále nic nemění, ale když se podíváš zpátky tak je všechno, naprosto všechno jinak. Jak vás někdo dokáže jenom tak vyškrtnout ze svého života. Bez důvodu, prostě jenom tak. Říká se ,,Sejde z očí, sejde z mysli." ale zjišťuji, že tohle opravdu není pravda. Dva roky jsem ho neviděla, rok jsem s ním nemluvila, ale pořád ho nemůžu dostat z hlavy. Není to o lásce, i když možná trochu taky. Ale je to spíš o tom, že vlastně ani nevím, proč to takhle skončilo. Vím, že se něco stalo, že jsem něco udělala, ale tímhle to neskončilo. Skončilo to něčím naprosto jiným a já prostě nedokážu přijít na to čím. Možná už opravdu ztrácím poslední kousky důstojnosti, když se sama sebe ptám, jestli mu nemám zase a znovu napsat. I když vím, že by to nic nezměnilo, že by mi stejně neodepsal. Jako to udělal už tolikrát.

To toho chci tolik? Chtěla bych jenom jednu poslední šanci. Šanci políbit ho. Šanci chytit ho za ruku. Šanci říct mu ,,sbohem" a tentokrát to ukončit správně. Nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo. Bohužel jsem si to uvědomila až moc pozdě. Až když on mě měl už opravdu dost. Mých rozmarů. A já se mu nedivím. Nedivím se mu za nic co udělal. Možná za ty neustále další šance, které mi dával, ale já si jich nevážila, i když bych teď pro ně udělala opravdu cokoliv. Mohla bych vinit tolik lidí, za to, co se stalo, jenomže vím, že si za to můžu sama. V konečném výsledku, já jsem udělala to rozhodnutí, které mě nutí se teď dívat na naší první a poslední společnou fotku. Fotka, to je všechno co mi po něm zbylo. Fotka a vzpomínky.

Proč tohle píšu? Píšu to pro to, že někde hluboko vevnitř doufám, že sem někdy půjdeš a zjistíš, co jsi pro mě znamenal, znamenáš a znamenat budeš, i když si to nepřeji. I když to bolí. Chtěla bych všechny ty věci aspoň ukončit správně ...

Říká se čas zahojí všechny rány. Nesouhlasím. Rány přetrvávají. Čas a rozum chrání duševní zdraví, rány zakrývají jizvy a bolest ustupuje, ale nikdy nezmizí.

N.