Druhy lidí

Jsou čtyři druhy lidí. První jsou ti, kdo vidí sebe i svět naprosto v pohodě. Druhý jsou tací, kteří sebe vidí v pohodě, ale svět hrozně. Třetí vidí sebe hrozně, ale svět v pohodě a poslední vidí sebe i svět v pohodě. A tak přemýšlím jakej druh jsem já. Jak vidím sebe? Na tuhle otázku si nedokážu odpovědět. Nevím jestli se vidím v pohodě a nebo hrozně. Já se vidím v obojím. Občas mám přehnaně moc velký sebevědomí, ale jsou chvíle, kdy nemám taky žádné. A není právě tohle důkaz toho, že sama sebe vidím hrozně? Vím vlastně vůbec, kdo jsem? Sama o tom dost často pochybuju. Ostatním se jevím tak, jak chci aby mě oni viděli, ale já to nejsem. Vím, kdo nejsem, ale nevím kdo jsem. Je to taky o tom, že dneska nejsem stejný člověk, jako jsem byla včera. Neustále se měním. Ze dne na den. Z hodiny na hodinu. Z minuty na minutu a ze vteřiny na vteřinu. A když si to uvědomím, kdo jsem zase se stane něco, co mě změní. Nějaká rána, co mě srazí na kolena. Proč? Bože proč?
     Jsou dny, kdy se probudíš, podíváš se z okna a máš chuť zase zalézt zpátky do postele, protože už na to nemáš sílu. Nejde o to, že by jsi byla smutná, nebo se něco stalo. Důvod je jenom to, že na to prostě už nemáš. Máš pocit, že i jedno slovo, by tě v tuhe chvíli dokázalo zabít. A tak ve všem co děláš hledáš naději. Naději na to, že ti bude líp a už nebudeš mít žádné dny, kdy nemáš energii k tomu vylézt ani z postele. Hledáš ji v každém úsměvu, v každém bezvýznamném slovu. Hledáš nějakého člověka, který by ti mohl tu naději dát. Jenomže čím víc hledáš tím víc utrpení a ztráty naději nacházíš. Je to k zbláznění. Všechno špatně.
     A právě teď jsem zjistila, jaký druh člověka jsem. Aspoň v tuhle chvíli. Jsem člověk, co vidí všechno špatně. Sebe i celý svět.
N.

Jak se lidi k sobě chovají?

Ahoj! Na asku mi psala jedna holčina, jestli bych nechtěla začít psát názorovky, takže s tím dneska začínám. Doufám, že se bude líbit a svoje názory nebo nápady na další názorovku mi můžete psát do komentářů :)

__________________

Takže, myslím, že v dnešní době je dost velkej problém to, jak se k sobě lidi chovají. Pozoruju to všude tak vejdu. Ať jsem někde na ulici, ve škole a nebo na brigádě. Nevím, jestli so to každý uvědomuje, ale skoro celá společnost ve které se pohybuji je falešná. Třeba někdo má to štěstí a vždycky je ve společnosti, kde jsou všichni milý a nejsou falešný. Já osobně jsem to ještě nezažila.
     Neříkám, že za to může jenom mé okolí, mám na tom stejný podíl  jako oni. Vím o sobě, že jsem dost konfliktní člověk a hodně kritizuji ostatní. Jenomže, když já někoho nemám ráda, mám k tomu nějaký důvod. Třeba to je maličkost. Ale mám důvod!
     Další věc, která mi vadí je ta, že se málokomu dá věřit. Ale to, že to někomu řekli by mi až zas tak nevadilo, kdyby si to apsoň nepřikrášlovali. Kdyby to byla naprosto stejná pravdivá verze tak ok, ale znáte ten citát:,,lež oběhla už půlku světa, zatím co pravda si teprve obouvá boty." Teď mluvím o takových těch tajemstvích, která nejsou nijak závažné. O těch velkých je nejlepší nikomu neříkat. Nebo jenom někomu, komu věříme na milion procent.
     Byla bych hrozně ráda, kdyby se všichni měli rádi a žili v míru(ano, jsem hippie), ale nejsem naivní a vím, že se to nikdy nestane. To by totiž musel každý chtít sám. A nikdy to nebudou všichni.
N♥