čtvrtek

Příběh mých snů - část 1.

Seděla jsem v knihovně a psala příběh. Byl jako pokaždé smutný a dojemný, nechtěla jsem psát šťastné konce, protože jsem věděla, že konec není nikdy šťastný. Možná jsem to psala ze svého života, možná z toho, že ta idylka všech o tom, že všechno jednou skončí dobře, mě hrozně iritovala. Copak to, že nakonec všichni umřeme je šťastný konec? Pro některé z nás možná, ale pro většinu ne. Pro většinu lidí je to odtrhnutí od lidí, které milujeme a které milují nás.

Uslyšela jsem kroky a otočila jsem se. Ve dveřích stál kluk a díval se na mě. Jeho obličej mě fascinoval. Velké hnědé oči. Rty, které měl stažené do milého úsměvu a z pod kapuci mu vypadávali lesklé černé vlasy. Zahnala jsem myšlenky na to, jak krásný je a hleděla si dál psaní svých depresivních příběhů. Vešel do místnosti a posadil se k počítači, co byl vedle mě. Jeho přítomnost mi byla zvláštní. Ne, že by byla nepříjemná, to vůbec ne, ale cítila jsem se hrozně nervózní. Nedokázala jsem se soustředit na psaní, očima jsem pořád mířila k jeho obličeji. Dělal to samé a když se naše pohledy setkaly, rychle jsem se podívala pryč. Ne, nechtěla jsem, aby mi další kluk motal hlavu. Toho jsem si v posledních dnech užila až příliš.

,,Prosímtě," oslovil mě a já se na něj teda konečně pořádně podívala a on pokračoval, ,,nevíš jaké je tady heslo na počítač?" tak krásně se na mě usmíval, že já jsem ze sebe jenom stěží vysoukala:,,Internet." s úsměvem mi poděkoval a já jsem svůj pohled radši znova upnula do počítače. V hlavě mi naskočilo tisíce scénářů o tom, co by se mohlo stát a o tom, že on by mohl být ten pravý. Zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou, když se na mě usmíval.

Dokončila jsem příběh a zmáčkla tlačítko "Publikovat", zvedla se, vypnula počítač a odešla jsem. Napětí ze mně spadlo hned, jak jsem naposledy viděla jeho pohled, kterej mě pronásledoval, celou dobu co jsem odcházela z místnosti. Vzala jsem si bundu, rozdělala deštník a vyrazila jsem.

,,Hej!" uslyšela jsem jak někdo řval a tak jsem se otočila. Bežel za mnou ten kluk, co seděl vedle mě u počítačů. Doběhl mě a udýchaným hlasem řekl:,,Zapomněla sis telefon." chytla jsem se za hlavu a byla neskutečně ráda, že jsem ho tam potkala a že mi přinesl můj telefon. ,,Jé, moc ti děkuju! Můžu ti to něčím vynahradit?" zeptala jsem se a v jeho očích se něco zalesko. Neměla jsem tušení, co to bylo a trošku začala litovat toho, že jsem to řekla.

,,Mohla by jsi mi to vynahradit tím, že by jsi se mnou šla někam na kafe." nabídl mi a šibalsky se usmál. Nemohla jsem to vydržet a taky jsem se začala smát. ,,To nevím. Já s kluky moc nerandím." zatvářil se trošku zmateně a mně hned došlo, jak to vyznělo, jako bych neměla vůbec zájem o kluky. ,,Teda jako ne, že bych o kluky neměla zájem, ale prostě moc na tohle nejsem." vysoukala jsem ze sebe, ale on se znova usmál. ,,Tak nebudeš randit, prostě si jenom se zachráncem svého telefonu zajdeš na kafe, nebo na čaj. Nebo na cokoliv co piješ." zasmála jsem se tomu výrazu "zachránce mého telefonu" ale dál jsem nic neříkala. ,,Tak mi dej aspoň číslo, aby jsme se mohli když tak domluvit." chvilku jsem přemýšlela, jestli mu ho mám dát a nebo ne, ale nakonec jsem si řekla, co tím můžu ztratit a začala jsem mu diktovat svoje číslo. Odvěčil se mi zase úsměvem a zeptal se:,,A jak si tě mám uložit." už jsem byla na odchodu tak jsem na něj ještě zavolala:,, Třeba jako tu holku, který si zachránil telefon." a se smíchem jsem odešla.
N.

2 komentáře: