Říká se "sejde z očí, sejde z mysli." jenomže mně to přijde jako hrozně stupidní věc. Nedokážu na někoho zapomenout jenom proto, že ho nevídám. Pocity tím nezastavím. Zvlášť, když chodím kolem míst, kde jsme spolu něco zažili. Není to o tom, že bych daného člověka milovala, jde o ten pocit, když si říkáš, že už ho prostě nikdy neuvidíš. Že i když se na ty místa neustále vracíš a doufáš, že tam toho daného člověka najdeš, už nikdy tam nebude a zbudou jenom vzpomínky. Krásné a bolestivé vzpomínky. Občas tě donutí se usmát, občas tě donutí se rozplakat, ale pokaždé to v tobě vyvolá nějaký cit. Třeba sebe menší, ale pocit, že si tam byl s milovanou osobou zůstane. Navždy. I kdyby jsi tu osobu začal nenávidět. I nenávist je cit. Nenávist a láska si jsou neskutečně podobné a mají k sobě možná až moc blízko. Lehce začneš nenávidět milovanou osobu. Vzpomínky tě rozplakají nebo přivedou k varu, ale pořád to něco je. V určitým smyslu, když toho člověka nenávidíš, pořád ho miluješ. Nenávidíš ho proto, že ho neustále miluješ. Když ho milovat přestaneš, stane se ti lhostejným, ale může ti být osoba, kterou jsi někdy miloval lhostejná? Dokážeš jenom tak z ničeho nic zapomenout na člověka, s kterým si něco prožil? Někdo to dokáže bez problému, někdo to nikdy nedokáže. Neuděláš s tím vůbec nic. Můžeš jenom čekat, až to přebolí.
N.
Žádné komentáře:
Okomentovat